Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Já a minulé životy?

V reinkarnaci se věřilo od nepaměti, vyskytovalo se u všech historicky doložených kultur, výjimku tvořil jen náš Západ, kde křesťané se museli s těmito názory skrývat, aby nebyli souzeni…

Ale v mnoha dalších obdobích se tyhle myšlenky stále navracely, až zájem o spiritualitu, na konci 19. století, kdy začalo vznikat hodně ezoterických hnutí či společností, se opět tohle téma nastolilo…

Známá tím byla hlavně Theosofická společnost, založená kněžnou Blavatskou z New Yorku, v roce 1875…

Víra v minulé životy, v reinkarnaci se více rozvíjela pak ve 20. letech 19.století a pak v padesátých a šedesátých letech 20. století a docházelo postupně i k rozviji regresní terapie, kterou využívala tradiční psychologie a psychiatrie.

Zatímco v 6. století, za vlády císaře Justiniána, byla víra v reinkarnaci prohlašována za kacířství, v průběhu minulého i tohoto století, se stala možností, jak lidem pomoci zbavit se bloků z minulosti a vlastně léčit svůj život, tělo i duši.

O tomhle všem se píše ve velmi dobře zpracované knize od Atashi Fyfeové „Minulé životy“, stojí za to si ji přečíst…

Mě tahle kniha velice zaujala, neboť jsem v ní našla i vysvětlení svých dětských snů, které byly kdysi, dospělými kolem mě, označeny za bujnou fantazii malého dítěte, které ještě nemá rozum…

Dozvěděla jsem se, že naše minulé životy se odrážejí jak v našich vztazích, tak i v našich překvapivých schopnostech či dovednostech, nebo v našich mateřských znaméncích, v našem stylu oblékání či bydlení, v našich spontánních vzpomínkách, které spustí nějaký obraz, kniha, film či hudba.

Třeba ta mateřská znaménka…moje maminka, babička z tatínkovy strany a já je máme na stejném místě i ve stejném počtu, zajímavé, že?

Ale dál…

Při návštěvách některých míst, hradů, kulturních budov, kamenných kruhů, chrámů, prostě na tajemných místech, které přitahují naši pozornost, se nám také mnohdy vynořují nějaké vzpomínky, kterým třeba ani nevěnujeme tolik pozornosti, jen se mihnou naší pamětí.

Regresní terapie pak dokáže napojit se na naši vnitřní moudrost a prostřednictvím podvědomí se nám vynoří situace, které jsme prožili, když máme zájem…

Vzpomínám si, že jsem nikdy neměla vztah ke starým věcem, nic mě neříkaly, ani staré šperky, ani nábytek, vždycky jsem měla dojem, že je to jen harampádí, veteš, zbytečnosti a že je v tom mnoho negativní energie, kterou bych domů nikdy nechtěla…a proto jsem nikdy nic starého u sebe nepřechovávala.

Vždy jsem toužila po nových věcech, a obklopovala se jimi, vyhovuje mi dnešní doba, kdy se vše rychle mění a jsou stále dokonalejší a dokonalejší předměty denní spotřeby a všelijaká udělátka, která zpříjemňují náš život, miluju novou techniku, se kterou se rychle seznámím a dokážu během pár chvil se ve všem orientovat a jsou to mí kamarádi, pomocníci.

Když hledáme ve vzpomínkách, máme si začít uvědomovat, třeba i co rádi nosíme, co máme oblíbené, v čem rádi chodíme a co naopak rádi nemáme a proč?

Jsou pro vás šperky důležité?

Nebo ne?

Co vám říkají?

A jak se cítíte se starožitnými šperky v běžném životě?

Třeba prsteny…

Jsou symboly závazku, jak jsem se dočetla kdysi a v této knize se o tom píše také, tak si vzpomínám, že já třeba nedokázala jeden stříbrný prstýnek sundat za celých 30 let.

Dostala jsem ho od kamarádky z Řecka, od Rouly Hatzi, a dodnes jej nosím…zvláštní, ještě nad tím budu přemýšlet, protože jsem se s ní nikdy, za těch 30 let, osobně nepotkala, vždycky jsme si jen dopisovaly v angličtině.

A když bylo velké zemětřesení, v 80. letech, poblíž jejího rodného města, jsem jí chvíli, snad týden předtím, psala dopis, na který jsem už nikdy nedostala odpověď.

Snad proto nosím její dárek k mým narozeninám stále na ruce…

Má to ještě jiné opodstatnění?

Snad…

Možná…

Prostě to funguje, všechny připomínky minulých životů nejspíš máme někde doma, nebo u sebe, k těm věcem máme nějaký zvláštní vztah a ani netušíme jak je to silné…

Také je známo, že během mateřství, kdy čekáme své dítě, můžeme mít spoustu takových zážitků, které mají prapůvod v minulých životech, někomu se zdá o nenarozeném dítěti, jako bychom viděli do jejich života…

S tím jsem měla zkušenost také, když jsem čekala svou první dceru, mívala jsem sny, že bude hodně studovat a bude velice úspěšná…

A jaká je pravda?

Ano, stalo se tak, i navzdory tomu, že první školu nechala, šla na druhou, a studovala či studuje ještě, a úspěšně.

Ve vzpomínkách na naše někdejší koníčky, zábavu, čtení určitých knih mě napadá, že jsem se vždycky nějak vyhraňovala vůči svému okolí…

Je to také důkaz něčeho?

A prý se vše odráží i v našem silném vztahu k něčemu či někomu, při sledování určitých typů pořadů v televizi či filmů, které v nás vyvolávají nějaké vzpomínky či emoce.

Zvláštní, že?

Anebo ta místa…když jsem jako dítě poprvé navštívila svou tetu v Badenu u Vídně, v Rakousku, a procházeli jsme se s rodinou městem, najednou jsem dostala pocit, že jsem tady už někdy byla, a ptala jsem se na to tety i rodičů.

Bylo mi ale řečeno, že jsem tu poprvé…a shovívavě se na sebe usmáli. Já pro ně prostě jen fantazírovala…

Ale trvala jsem stále na tom, že chci jít právě touto cestou a ukázala jsem nějakou boční nevydlážděnou cestičku v parku, že se dostaneme také tam, kde chtějí jít oni.

Odpovědi se mi dostalo, že tam sice kdysi cesta vedla, ale už tam není, ale projít se tam trochu možná dá.

Dali tedy na mě a šli jsme onou cestičkou, až jsme došli opravdu na ono náměstíčko i tudy…i když nepohodlně, v podpatkách mé mámy a tety se šlo asi opravdu hodně špatně, si dnes říkám.

Jednalo se tedy o pouhou fantazii dítěte?

Anebo právě tohle byla vzpomínka na některý minulý život?

Jak jsem mohla vědět, kudy ta cesta vede, a jít tak jistě, jak jsem si počínala?

A proč si to celou dobu pamatuji?

A ještě mě napadá…

S bydlením je to u mě také zvláštní, či také tak.

Vždy jsem si mohla vybírat, kde budu bydlet, zajímavé, protože kdysi se moc vybírat nemohlo a já měla to štěstí vždy…

A vždy jsem se dívala na atmosféru okolí, jak na mě bude působit… A výsledek?

Vždy, tedy 3x, jsem bydlela u řeky Moravy…

Jednou jsem ji měla přímo za domem, podruhé skoro také a potřetí to mám jen o kousek dál, než předtím.

Ale stále mě provází tato řeka…

A co je zajímavé?

Já dodnes neumím plavat a vody se bojím…hi hi, takže zase něco, co stojí za prozkoumání!

A pak má současná záliba i práce, numerologie a astrologie…

Vždy mě tato tématika zajímala, moje babička mi četla horoskopy a rozebírali jsme je spolu, bavili jsme se u toho a hodně nasmáli, objevila jsem i číselné mřížky z numerologie v nějakých časopisech, které tehdy vycházely a které vozila odněkud moje maminka, a chtěla jim rozumět…

Nakonec, po několika letech, po velmi těžké operaci, kdy mě vyvedlo jakési „Světlo z tunelu“, kde slabý hlas mě nabádal, abych se vrátila zpět do života, a pomáhala tam ostatním lidem…

Já ještě tehdy nevěděla jak, dnes se mi tohle znovu vynořuje, bylo to už v minulém životě?

Něco jsem měla splnit tady?

Něco jsem kdysi nedokončila?

Nebo jen mám pokračovat v tom, co jsem dělala už dávno a třeba i dobře?

A při studiu astrologie jsem zjistila, že ano, už jsem se s tím narodila, jen na to znovu navazuji…

A tak si říkám, že než jsem začala číst výše zmíněnou knížku, jsem všem kolem tvrdila, že bych na minulé životy začala věřit jen tehdy, kdybych dostala nějaký důkaz, že existují, že se jedná o něco pro mne pochopitelné…

A není to tak dlouho, necelé dva dny…co se stalo?

Při návštěvě knihovny v našem městě, mi hned, už z dálky, padla výše zmíněná knížka do oka, ale jen na okamžik, a já si jí nijak dál nevšímala…

A protože jsem tam žádnou jinou která by mě zaujala nenašla, sáhla jsem po této, která mi padla jako první do oka…

Náhoda?

Ale ty přece neexistují…

Důkaz?

Asi ano, připouštím, ale ještě nad tím budu muset hodně přemýšlet, a možná že i vzpomínat…